Jak jste si již asi všimli na mých stránkách, jsem tak trochu blázen do fotbalu, i o mě zde něco najdete.

Mé první krůčky ve fotbale začali zde u nás ve Vodňanech . Myslím, že mi bylo asi sedm let, kdy jsem přišel na svůj první trénink. Bylo to velmi zajímavé, těšil jsem se, ale nevěděl jsem, co na mě čeká za usměvy tehdejších trenérů. Těmito trenéry byli pánové Poláček a Kašpar a také trenér brankářů pan Chalupský. Byly to velmi těžké chvíle, ale to asi pro každého, který jde do neznáma. A tak jsem dokončil svůj první trénink a samozřejmě jak to bývá, už jsem chtěl být znovu na hřišti a kopat si s klukama. Kluky jsem moc neznal, a tak moc kamarádů nebylo. Jelikož kluci byli v začátcích na mě hodní, po pár trénincích z nás byli dobří kamarádi.
Tak přišel samozřejmě i můj první velký zápas. Ten se hrál v Netolicích a já měl trému i když tenkrát jsem ani nevěděl, co to tréma je. Začal jsem hrát od začátku a to je pro fotbalistu velká pocta, hrál jsem obránce neboli beka, protože má rychlost už tenkrát byla lepší než u ostatních, dostal jsem na starosti útočníka, říkalo se mu ,, Dědek ,,! Tuto přezdívku dostal asi pro jeho styl běhu, ale já ho uhlídal, alespoň si to myslím.
A tak běžel čas a taky další zápasy s kterými přicházeli i zkušenosti. Vím, že jsme dostávali 20:0, ale trenéři nás pořád povzbuzovali, že náš čas ještě přijde i táta mi říkal ,, nic si z toho nedělej to přijde časem,, ! Bohužel to nepřišlo a tak zklamaní se skórem 2:132, jsme věděli, že je špatné, ale pořád byla chuť zažít ten pocit vítězství, který je nádherný. Přišla ta krásna výhra, i trenéři se s námi šli sprchovat a obrovská radost u některých kluků vyvolala i pláč štěstí. Stala se z nás parta, která uměla prohrát, ale i zvítězit. Ta parta je nejdůležitější!
Chodil jsem na základní školu na Bavorovskou, jinak se jí taky říká škola Nová. Tehdy náš třídní učitel byl fotbalista, takže i to nám hrálo do karet. Ve škole bylo dobře, samozřejmě, že i některé průsery pana učitele naštvali, ale věděl,že jsme mladá trdla a přejde nás to. Přechod z mladších žáků do starších byl obrovsky těžký a to jak po stránce fyzické tak po stránce psychické. Tady mě opět držel nad vodou táta. S postupem času někteří kluci odcházeli, a tak přišel i nový trenér. Kluků nám bylo líto, ale to už je život. Někdo odchází a nebo přichází. Trenér se nám představil a my všichni jsme ho uvítali, jmenoval se pan Juráš. Dal nám hodně, byl dobrý člověk, ale i trenér. Měl chuť do nás dát, co bylo v něm. I já mu za mnoho vděčím.
Já mezi klukama neměl co dělat. Byl jsem o rok mladší, takže vlastně i mladší žáček, ale on si mě vytáhl víš. Byl to začátek vzestupných výkonů a to bylo dobře, hrál jsem prakticky každý post ve fotbale. I jako brankář, který mě lákal čím dál tím víc, ale táta říkal, s tvou rychlostí do brány nepatříš. V tomto mužstvu se hrálo útočně a tak já byl útočný half neboli záložník, později se hrálo také obraně a tak změna dopadla i na mě, přesun na předstopera. Výhry střídali i porážky a tak nastalo neočekávané. Sestup do oblastního přeboru. To je soutěž, která se nachází úplně na dně novinových listů a je tím pádem i nejhorší. V této soutěži se nehrálo moc technicky, ale tvrdě až záludně, co čekat od kluků z vesnice. Hrál se střed tabulky a to nebylo moc dobré. S klukama jsme si řekli, že musíme začít a vrátit se do soutěže předešlé. Začali jsme více trénovat a přišli výsledky. Nižší třída je lehčí a tak nastal další přesun v sestavě našeho týmu. Už jsem byl v týmu daleko nejrychlejší a stal se ze mě útočník, po předešlých místech to bylo mnohem těžší, ale já to zvládl, díky přispění další trenéra, který pomáhal panu Jurášovi. Byl to můj otec. Jak bývá zvykem, kluci si myslí, že mít v týmu tátu je dobrý, ale právě opak je pravdou. Táta na mě byl mnohem přísnější a nic mi neodpustil. Pak přišli moje famózní výkony. Přijelo mužstvo z Volyně a my vyhráli 24:0. Dal jsem 8 gólů a to je bez jediného gólu trojhetrick. To se jen tak nevidí. Byl jsem šťastný. Už se blížil konec sezóny a my vyšplhali na 3. místo v tabulce, ale bohužel postupovali první dva týmy. Jelikož ani jeden z mužstev nechtěl do vyšší soutěže okamžitě jsme nabídku přijali. Nová sezóna pro nás začala s vysokými ambicemi. Tyto ambice byly vyhrát i tuto soutěž. Hráli jsme skvěle, prohráli jsme jen dvakrát, a tak jsme byli na třetím místě tabulky. To znamená, že jsme tuto soutěž stále chtěli vyhrát. Šli jsem za svým cílem bezhlavě a to se nám stalo osudovým. Pořád vyhrávat taky není dobrý. Přišla nečekaná porážka a konečné účtování bylo vidět. Do postupu do vyšší soutěže nám scházel jeden jediný bod. Byla to obrovská smůla. V průběhu sezóny si mě vybral trenér dorostu pan Vondrášek a pan Polanský. Můj první zápas za dorostenecké mužstvo a já byl opět velice nervózní. Dostal jsem důvěru hrát od začátku a to ve mně probudilo touhu po vstřelení gólu. Hrál se vyrovnaný zápas. Běžel druhý poločas . Přišla nahrávka mezi dvojicí bránicích záložníků a klička směrem do středu hřiště. Střela levou nohou a já už viděl jak se tam kroutí. Najednou padl gól. Zůstal jsem stát jako opařený a koukal, co se bude dít. Kluci ke mně přiběhli a řvali na mě ,, to je metr ,,!! Jenže já nevěděl, co ten jejich metr je. Později jsem se dozvěděl, že to je metr piv, který už táta zaplatil. Po zápase na mě kluci pokřikovali, ,, vítej v našem mužstvu ,, ! Bavili se se mnou, jako kdybych tam hrál roky. No nic, vrátil jsem se zpět do týmu žáků a hrál dál. Po několika dnech se ozval tátovi jakýsi člověk z Prachatic, že by byl velice rád, kdybych šel hrát za Prachatice. Byl to zlom v mé životě. Hned se u nás začalo přemýšlet, co s tím. Zůstat, nezůstat. Odmítli jsme s poděkováním a táta mi říkal,neblázni, ještě se uvidí. Pak přišel můj skvělý zápas a jak se později ukázalo i poslední ve Vodňanech. Zápas byl proti týmu Prachatic ´ B´ a já se chtěl ukázat v tom nejlepším světle. Vyhráli jsme 8:0, dal jsem čtyři branky . Prachatický trenér po zápase řekl, že mě chce a že mám hrát za jejich tým. Táta pořád přemýšlel, a pak řekl. Když do Prachatic, proč ne ještě výš.
Tak jsem šel zkusit letní přípravu do SK Č. B. jinak také Dynamo. Přijel jsem na první trénink a bylo nás 32 , z toho se mělo vybrat 17 kluků, kteří budou hrát mou vysněnou první ligu. Začalo se velmi tvrdě, ale už na začátku jsem viděl, že s mou rychlostí budu asi dobrý v mnoha případech snad i lepší než někteří jedinci, kteří hráli i vyšší soutěže. Vím, že jednou mamina říkala, bože co na tom tréninku děláte, vy se snad sprchujete v těch tričkách. Já jí musel vyvrátit, že to není voda, ale pot, který je z dřiny a z touhy propracovat se do kádru. Přišel den, na který všichni netrpělivě čekali. Trenéři četli prvoligovou soupisku a najednou i mé jméno. Byl jsem velice šťastný, ale poté co jsem zvedl hlavu, viděl ty zklamané tváře, byl jsem rád, že to nejsem já. Kluků mi bylo líto. Nyní se mými trenéry stávají pan Novák a pan Bittner, máme i lékaře neboli maséra pana Bezemka. S novým týmem musela přijít i nová škola, kterou se stala sportovní ZŠ Grünwaldova. Zde mě také přijali v dobrém. Začali ligové zápasy a já byl v ráji. Hrál jsem první ligu a nechal se unášet. Skutečnost však byla jiná. Později mi to došlo. Pomocí nejenom táty, ale i maminy se problémy odstranily. Těšil jsem se na každý zápas a zvláště pak na Slavii. Tento zápas se mi velice vydařil, padla v něm i branka kterou jsem zařídil a proměnil vlastní nohou. Lepší okamžik snad neexistuje než dát gól právě Slávii. Přišel i můj první zahraniční turnaj, který se konal ve Francouzském městečku SAINT GIRONS. Naše cesta do Francie trvala dva dny a na naší cestě stálo i velkoměsto Marseille. Toto město vyznává fotbal a nic než fotbal. Opravdu impozantní město. Na turnaji byla naše výprava úspěšná a skončili jsme třetí. Byla i zde překladatelka, která nám pomáhala fandit. Po příjezdu začala opět liga a v té jsme hráli velmi dobře. Přišel na řadu i další zájezd, což byl německý KASSEL zde to bylo úžasné stejně jako ve Francii. A tak na konci sezóny jsme se loučili, protože bylo jasné kam kdo a do jakého týmu jde.
Já zůstal v SK a momentálně hraji za tým SK Č. B. ´B´ kde se mi libí. Hrajeme okolo šestého místa tabulky. Moji trenéři jsou pan Wohlgemuth a asistent pan Čadek, masér pan Bezemek a vedoucí pan Trefný. Toto jsou velice dobří lidé, hodně nám dají.
Všem jmenovaným lidem jsem velice zavázán, udělali pro mě hodně a doufám, že udělají i ještě pro jiné. Nejvíce však zásluh na tom, kde jsem je můj otec a mamka, ty pro mě stále dělají nejvíc. Občas mezi námi je menší konflikt, ale to se stává. Vždy vše v dobrém skončí. Budu se ještě snažit. Chci, aby na mě rodiče byli pyšní a to je pro mě největší cíl.
Zpět